FC Zlín oficiální web

OTAKAR NOVÁK: Práce s mládeží? Je to náročné, ale krásné..

Zlínský odchovanec OTAKAR NOVÁK má za sebou rozhodně specifický zápas. V opavském fotbalovém klubu totiž strávil celých šest let jako první gólman a stal se nezbytnou oporou tehdejšího týmu. „Poznal jsem spoustu dobrých lidí, přátel, rád se tam vracím. V Opavě je fotbal sport číslo 1. Má velkou podporu města, které dává do fotbalu velké peníze. A fanoušci? To je kapitola sama o sobě. Mnoho z nich jsem poznal osobně a jsou to opravdu blázni do fotbalu. Umí být skvělí, zároveň velmi nároční,“ říká Ota Novák, který se zpět do Zlína vrátil až v zimě 2013 už jako trenér a na starosti má kromě A týmu i mladé brankářské naděje, které pod ním působí v mládežnickém centru Vlastislava Marečka na Vršavě.

Dá se říct, že je Opava tvým druhým životním klubem?
Ano. Dá se to tak říct. Ve své kariéře jsem vlastně prošel dvěma většími kluby. Zlín je Zlín, tady jsem se narodil, vyrůstal, dělal své první fotbalové krůčky. V Opavě jsem prožil krásných 6 let, poznal spoustu dobrých lidí, přátel, rád se tam vracím. Takže ano, dá se říct, že Opava je mým druhým životním klubem.

Když jsi tam šel poprvé, váhal jsi?
Jo, to ano. Vybral si mě tam trenér Palička, který mě předtím trénoval ve Zlíně. Šel jsem do Opavy po podzimní části sezony
a Opava na tom nebyla vůbec dobře. Jak bodově, tak i finančně. O peníze mi nešlo, šel jsem tam hlavně ze sportovního hlediska, protože jsem měl možnost chytat stabilně první ligu. Po prvním utkání se Spartou Praha jsem se bohužel zranil a nakonec odchytal asi jen asi šest nebo sedm utkání. Vůbec ale tohoto rozhodnutí nelituji, naopak. Nedopadlo to sice dobře, ale byla to dobrá zkušenost.

Nakonec jste spadli z první ligy. Byl to velký průšvih?
Každý sestup je průšvih. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Nikomu to nepřeji. V Opavě byla situace taková, že po podzimní
sezoně bylo málo bodů a po finanční stránce to taky nebylo ideální. Byla tam spousta problémů, které po sestupu posléze
vyústily pádem až do krajského přeboru. Pro nás hráče i opavské fanoušky to byla velká rána, ale bohužel těch problémů
bylo tolik, že to k sestupu spělo.

Při tvém druhém angažmá jste hned málem postoupili do první ligy. Co chybělo, aby to vyšlo?
Jedno z největších zklamaní, které jsem v Opavě zažil. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Výborní kluci v mužstvu, hráli jsme dobrý fotbal a zničehonic před námi poslední kolo. Velká euforie všech fanoušků Opavy. Poslední trénink před posledním utkáním jsme dokonce trénovali radši mimo Opavu, abychom měli klid. Jeli jsme hrát do Jihlavy. Výhra nás posunovala do první ligy. Bohužel ten zápas jsme nezvládli, prohráli jsme a sen o postupu byl pryč. Velké zklamání, velké…

Bylo ve hře, že bys v Opavě zůstal i po kariéře, nebo ses chtěl vždycky vrátit do Zlína?
Vždycky se rád budu vracet do Zlína. Ať už mě fotbalový život zavane kamkoliv. Ale k otázce. Když se schylovalo k mému konci v Opavě, přišla možnost trénovat brankáře ve Zlíně. V tu chvíli jsem nic jiného neřešil…

V čem je opavský fotbalový klub specifický?
V mnohém je podobný Zlínu. Menší klub s rodinnou atmosférou. Velký rozdíl je ale v tom, že v Opavě je to sport číslo 1. Má velkou podporu města, které dává do fotbalu velké peníze. Fanoušci, to je kapitola sama o sobě. Mnoho z nich jsem poznal osobně a jsou to opravdu blázni do fotbalu. Umí být skvělí, zároveň velmi nároční. Zkrátka Opava je město, kde se vše točí kolem fotbalu. Tím jsou klub, ale i Opava jako město specifické.

Nejsi jediným zlínským odchovancem, který tam hrál (Jelínek, Zapletal...). Je to náhoda, nebo ne?
Po mém příchodu a prvních velmi dobrých výkonech zjistili v Opavě, že jsou asi ve Zlíně dobří fotbalisté, takže… Samozřejmě si dělám srandu… Myslím, že to náhoda není. V té době, kdy jsem byl v Opavě, řídil klub Pavel Hadamczik. Myslím, že má velmi dobrý vztah s naším majitelem panem Červenkou, takže nic nebránilo tomu, aby ze Zlína chodili do Opavy další kluci. Byl jsem rád, zažili jsme spoustu srandy. Jednou jsme cestovali do Opavy šest a půl hodiny. Normálně cesta trvá hodinu a půl, ale společně s Honzou Jelínkem jsme vyhecovali řidiče Vaška Zapletala, že bychom v jeho podání rádi viděli, jak jezdí Sebastian Loeb Švédskou rallye. Dopadlo to tak, že než jsme vyhrabali auto ze sněhu a vytáhli ho z příkopu, bylo dávno po tréninku...

Jaké byly vzájemné zápasy proti Zlínu?
Tím, že nás v Opavě bylo ze Zlína víc, bylo to zvláštní. Nemám to moc rád. Je to zápas o tři body jako jakýkoliv jiný, ale je to jiné. Aspoň pro mě bylo. Radši jsem hrával proti někomu jinému.

Tamní fanoušci si vás oblíbili. Jsi ještě s některými v kontaktu?
Mám jednu historku. Finále poháru v Olomouci... Po konci utkání jsem šel spolu s ostatními kluky pozdravit opavské fanoušky. Kluci se po chvíli odešli fotit, já ještě zůstal. Dopadlo to tak, že nakonec chybím na oficiálním plakátu z vítězného finále… Dnes je to už několik let, co jsem z Opavy odešel, takže v kontaktu s kluky už moc nejsem, ale kdykoliv se vidíme, rádi zavzpomínáme.

Máš v opavském klubu ještě hodně známých?
Jo, mám. Jak jsem říkal, uběhlo již pár let, ale lidé v klubu se moc nezměnili. Kdykoliv hrajeme s Opavou utkání, ať už mistrovské, nebo přátelské, potkávám známé, kteří byli v klubu, ještě když jsem tam byl. Kromě současného hlavního trenéra znám skoro všechny, takže když spolu hrajeme, má obvyklá slova jsou: Rád vás vidím, ať se vám daří… ale až příští týden!

V Opavě hraje Pavel Zavadil, který je o necelý rok starší než ty. Co říkáš na jeho fotbalovou dlouhověkost?
To se mu to hraje v takovém věku, když vůbec neví, jak vy padá středový kruh z venku... Ne, samozřejmě si dělám srandu…Musí fotbal milovat, když v takovém věku, na takové úrovni ještě hraje. Když měl před pár lety problémy s kolenem, říkal jsem si, že už to bude mít s návratem složitější, ale zvládl to výborně. Obecně si myslím, že věk je jen číslo. Myslím, že kdo miluje fotbal, stará se dobře o své tělo, může hrát docela dlouho. A Pavel je toho skvělým důkazem.

Mrzí tě, že první vzájemný zápas se nehrál v Opavě, ale v Brně?
Jak se to vezme. Vyhráli jsme, hráli jsme dobře. Myslím, že jsme si tři body zasloužili. Ale fotbal se hraje hlavně pro diváky, fanoušky. Hrát v Opavě, určitě bychom to měli daleko těžší. Co mám zprávy, atmosféra je vynikající. Takže jsem rád, že jsme vyhráli, to Brno nám asi trošku pomohlo, ale protože se fotbal hraje pro lidi, ano, mrzí mě, že jsme nehráli v Opavě. Každopádně věřím, že mezi Zlínem a Opavou se odehraje ještě spoustu ligových zápasů. Snad budu u toho, takže se do Opavy budu těšit.

Opava se po nepovedeném začátku zvedla. Překvapilo tě to?
Nepřekvapilo. Opava má dobré fotbalisty. Jak jsem říkal, pozměnili trošku způsob hry, zvykli si na ligu a hlavně se vrátili domů na svůj stadion, kde jsou velmi silní. Poslední utkání s Baníkem je toho důkazem. Spíše by mě překvapilo, kdyby se nezvedli.

Kromě péče o gólmany z prvního týmu pod tebou vyrůstají i mladí brankáři z mládežnického fotbalového centra na Vrsavě. Jaká je práce tam?
Vršavu mám rád. Při příchodu vždy pozdravím Vlastu Marečka, který tam má svou pamětní desku a po němž je areál
pojmenovaný. Můj den v práci vypadá každý den podobně, zdánlivě jednotvárně. Pokud nemáme trénink s A mužstvem,
věnuji se mladým klukům.

Proč „zdánlivě“?
Proto, protože práce s mladými kluky mě velice baví a každý den mě dokážou něčím překvapit.

Například?
Třeba tím, že mi uprostřed tréninku řekne patnáctiletý kluk, že se mu špatně trénuje, protože se nepohodl se svou holkou. To pak většinou trošku přidám na intenzitě a on na trápení rychle zapomene. Na starosti mám kluky od U16 po kluky z U21. Týdenní plán si udělám tak, abych se stihl věnovat všem. Máme buď své speciální tréninky, nebo kluky rozcvičím a pak stojím u brány a radím jim, jak se chovat nejlíp v různých situacích. Po tréninku probereme ještě poslední drobnosti, rozdám
pokyny co dělat, odrazy, posilování a podobné nezbytné věci, opět se pozdravím s trenéry, s Vlastíkem Marečkem a tím pro mě den na Vršavě končí.

Jaká je práce s mládeží a v čem je jiná než s dospěláky?
Krásná, baví mě. Náročná je hlavně pro ně. Zejména chci, aby to kluky bavilo a odcházeli z tréninku s tím, že udělali kus dobré práce a že se zase o kousek přiblížili svému snu. Srovnání s dospělými kluky je celkem složité, protože ke každé kategorii se přistupuje jinak. U těch mladších je to o naučení se správné techniky chytání, o hře nohou. S nejmenšími prcky mi pomáhá Pavel Slavík. Postupně potom přidáváme taktické věci, třeba jak správně postavit zeď, vykrývat správně úhly a další dovednosti. No a ti nejstarší? Ti už mají zátěž podobnou jako dospělí kluci v A mužstvu. Tam už to trošku bolí, ale kluci už mě znají a vědí, že to s nimi myslím dobře. Hlavní ale je, aby každý hráč chtěl na sobě pracovat sám. Pokud to tak je, tak se můžeme vrátit na začátek této otázky a říct si: je to náročné, ale krásné...