FC Zlín oficiální web

PETR ULIČNÝ OSLAVIL SEDMDESÁTINY: Zlín řadím ve své trenérské kariéře hodně vysoko

Jiskry v očích a jedinečný humor. Takový je bývalý fotbalista a trenér PETR ULIČNÝ, který v únoru oslavil kulaté sedmdesátiny. Přestože se narodil v Uničově, vyrůstal v Kroměříži a dnes žije v Olomouci. Vedl kluby jako jsou Sigma, Baník či Zbrojovka a v neposlední řadě Zlín. Je to právě Baťovo město, kde na něj místní fanoušci nedají dopustit. Přinášíme velký rozhovor s trenérem Petrem Johnem Uličným exkluzivně pro klubový web.  

Jak probíhaly oslavy sedmdesátin?

Byla to velká oslava, asi 75 přátel z fotbalu, hlavně z Olomouce, ale i z Brna a Zlína. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohl přijet Mira Polášek ani Karel Brückner.

Jste rád, že jste ji stihl ještě před těmito opatřeními, které panují nyní?

No bylo to opravdu na hraně, ale v té době bylo ještě vše v pořádku. Dokonce přijel i kamarád z Mnichova. Potom teprve začaly ty problémy a dnes tu jako důchodci s manželkou sedíme doma a oslavujeme její 70. narozeniny, které slaví právě dnes (v den rozhovoru). Zrovna popíjíme šampaňské.

Zažil jste už lecos, ale tohle ještě určitě ne, je to tak?

Něco takového jsem opravdu nezažil. Mám nemocné srdce, a když jsem četl, že umírají právě tito starší lidé s podobnými problémy, tak to moc nepřidá. Proto vůbec nechodím ven, snacha nám nosí jídlo, a tak se to snažíme vše dodržovat. Naštěstí máme zahrádku a terasu, takže aspoň tak se dostaneme na čerstvý vzduch. Z těch zmíněných narozenin mám tolik dárků, hlavně slivovice, tak tu občas popíjím, protože té já nejvíc věřím. Škoda, že to jako lék na tento vir nepomáhá, co jsem se dočetl, ale přesto to zkouším.

Jak se na současnou situaci díváte vy? Jak moc může ovlivnit současný stav fotbalovou ligu?

Fotbal mě velmi chybí, protože to je jeden z mých největších koníčků, zároveň jsem v představenstvu Sigmy Olomouc, tak jsem jezdil na každý zápas. Obávám se, že to bude ještě na hodně dlouho, ale nedokážu říct, jak to s ligou dopadne. Jsem rád, že sami fotbalisti říkají, že je to lepší, než hrát před prázdnými tribunami. Fotbal se hraje pro diváky, ti pro mě byli vždycky 12. hráč, takže hrát bez diváků bych nechtěl. Každopádně zdraví všech je to nejdůležitější, a proto je dobře, že se přerušila.

Dokážete si představit, že by tenhle ročník nebyl dohrán popřípadě anulován?

Představit si to dokážu, protože co slyším od odborníků, kteří říkají, že to bude kulminovat někdy v květnu nebo červnu tím pádem by se nemohlo hrát, tak ano, asi by se liga musela anulovat. Vezměte si, že například Euro a Olympiáda jsou přesunuty na příští rok, takže i ve fotbale se může stát cokoliv, ale zatím jsou to jen spekulace.

Těsně před začátkem těchto opatření angažoval Zlín zpět trenéra Páníka, co jste na tuto zprávu říkal?

S Bobem jsme velicí kamarádi a já ho moc uznávám, stejně tak třeba i Karel Brückner, náš největší trenér, vždycky říká: Johne, to je špičkový trenér. Je ve Zlíně doma, jako já jsem byl tady v Olomouci. Určitě je to dobrá volba, pro kterou se vedení klubu rozhodlo. Ale jako pro trenéra je to určitě nepříjemná situace, když vás angažují a hned přeruší ligu, toto asi ještě nikdo nezažil, takovou situaci. Volají mě i třeba sparťani a říkají, že konečně začali něco hrát a ono se to přeruší. Mně osobně se to už tak nedotýká, ale pro kluby a jejich funkcionáře to je velmi těžká situace, jak to bude s platy hráčů, protože se nehraje, chybí finance za vstupné a tak dále. Je to těžká doba pro všechny.

Kam ve své trenérské kariéře řadíte Zlín?

Hodně vysoko, protože jsem ve Zlíně nastartoval svou kariéru v roce 1990. Poté jsme s mým kamarádem Mirkem Poláškem postoupili do první ligy, takže jsem si tím udělal jméno a za to Zlínu moc děkuji, že mě tehdy angažoval. Poté jsem dostal nabídku od Zbrojovky Brno a tak dále. Vlastně stále jsem na metě, kdy mám odtrénováno nejvíce zápasů v lize, na což jsem velice hrdý, a právě Zlín je ten, kdo mě dal tu první šanci jít do velkého fotbalu.

Nevadilo vám, že Zlín je skromný klub, který nemá takové možnosti jako jiní?

V té době po Sametové revoluci začali bohatí lidé dávat peníze do fotbalu a vzpomínám na to moc rád, byly to takové pionýrské doby, řekl bych. V tom 93. roce jsme měli štěstí, že postupovalo 6 týmů do první ligy, jelikož nastala reorganizace ligy a od té doby je Zlín s nějakými přestávkami prvoligové mužstvo.

Když jste v roce 1993 postoupili se Zlínem do první ligy, byla to veliká sláva?

Byla to veliká sláva. Netuším už, kolik let předtím nebyl Zlín v první lize, ale tehdy po postupu začali chodit ve větším počtu diváci. Na památný zápas se Spartou, na který se teď rád dívám na tom jútubu, tam bylo obrovské množství diváků a měl jsem v týmu výborné fotbalisty. Podmínky šly postupně nahoru, byli jsme na nějaké úrovni za starého režimu a najednou se zvyšovaly peníze, vše šlo rapidně nahoru, jak u trenérů, tak u hráčů. Najednou jsem si mohl dovolit jít do kasina, což jsem nikdy předtím nemohl. Manželka mi nadává, že jsem tam prohrál hodně peněz. To byla ale taková doba, na kterou všichni rádi vzpomínáme. Já hrozně, ten fotbal vzkvétal a já jsem pak byl v Brně a tam chodilo kolem 30 tisíc diváků. Ve Zlíně to bylo úžasné a skončili jsme před mým odchodem do Brna v roce 1994 tuším kolem desátého místa. To byl ještě dvoubodový systém, bylo to pěkné. V místech parkoviště jsem měl krásnou rozlučku. 

Vybavíte si svůj premiérový zápas v první lize v pozici hlavního trenéra? (Zlín porazil doma Duklu Praha 3:0)

To říkám rád. Můj první ligový zápas byl s Duklou Praha a vyhráli jsme 3:0, můj poslední byl zápas Sigmy s Duklou Praha 2:1. První i poslední vítězný s Duklou Praha. 

Hned po sezoně jste odešel ze Zlína do Brna. Šel jste za lepším?

Ve Zlíně jsem si udělal jméno a potom mě Luboš Hrstka a Karel Kroupa angažovali do Brna, což pro mě byla ohromná výzva. Tam jsem si to užil, chodilo hrozně moc lidí, nejvíc v republice v té době. Teď mi přáli taky k narozeninám. Po Brně šla cesta dál a v 53 letech jsem konečně dostal nabídku ze Sigmy, což je můj domovský klub a zde jsem pak měl taky úspěchy, které to vyvrcholily vítězstvím poháru v roce 2012, zachránili jsme ligu a poté jsem ukončil kariéru. 

Jako trenér Zlína jste odkoučoval 44 zápasů v nejvyšší soutěži. Na který vzpomínáte nejraději?

Nejkrásnější zápas byl ten se Spartou 1:1, to byla Sparta strašně silná v čele s Nedvědem. Proti nim mladý Tesařík (osmnáct let), výborný kapitán Pavel Hoftych. Já je pojmenovávám syny a jsem rád, že řada velkých osobností, které jsem trénoval, dělá trenéry. Je jich velké množství, nejlepší byl Hoftych, Mira Holenák, Pepa Mucha, nechci na někoho zapomenout. Poznal jsem tam fantastické fotbalisty. 

Když jste se v roce 2006 vrátil do Zlína, byl to jiný klub, než když jste před 12 lety odcházel?

Ano, to byl jiný klub. To byl už profesionální klub. Byl jsem rád, že jsem se mohl do Zlína vrátit po angažmá v Sigmě. Strašně jsem se těšil, ale bylo to pro mě strašně smutné angažmá. Dostal jsem zápal plic a na základě toho jsem dostal arytmii - Fibrilace srdečních síní a hrozně jsem se o sebe bál, bydlel jsem tam sám na hotelu a zažil jsem deprese. Nebyl jsem to já, byl jsem nemocný člověk. To pokračoval potom půl roku v Ružomberoku, než jsem se dostal do kondice. Ty čtyři měsíce pro mě byly jedny z nejsmutnějších. Druhé takové smutné angažmá jsem měl v Opavě v roce 2000, kde jsem sestoupil a pak ten Zlín, kde jsem opravdu byl velice špatný a jsem velice šťastný, že jeden z těch mých synů to pak zachránil, a to byl Pavel Hoftych. Jsem velký kamarád se Zdeňkem Červenkou a toto angažmá se mi opravdu nepovedlo. 

Vzalo vás hodně, když jste pak po 14 kolech předčasně skončil?

Mrzelo mě to strašně moc a vždycky člověk má takové stavy, že si i po té Opavě nevěří. Musíte mít štěstí na to, že vás někdo znovu angažuje. Mně se to podařilo po tady té krizi, kterou jsem měl zde ve Zlíně, tak mě to strašně mrzelo. V Ružomberoku se mi to taky moc nepovedlo. V tom mi zavolal Karel Jarušek, osobnost Brna a podruhé mně vzal do Brna. Jak Zlín, tak i Brno mě znovu angažovalo. To už jsem byl zdravý, cítil jsem se líp, byl jsem léčený odborníky a už jsem skončil s Brnem na třetím místě. To jsou takové etapy. Já jsem byl vždycky provinční trenér, nikdy jsem nebyl trenér, co by se dostal do Sparty nebo do Slavie, jsem na to hrdý, že v těchto provinčních klubech jsem mohl být. Jsem profesionální fotbalista od roku 1969, kdy mi bylo 19 let, a já odešel do Sparty a v Praze jsem studoval fakultu tělesné výchovy a sportu vysokou školu a celou dobu jsem se živil fotbalem až do roku 2012, přes čtyřicet let jsem se živil fantastickým sportem, který je váš koníček, milujete jej a ještě jste dobře placený. Taky jsem byl ale šestkrát vyhozené, nějaké ty pokuty na disciplinárce za nesportovní chování, ale to vše k tomu patří. 

Hrozilo, že byste musel kvůli nim ukončit trenérskou kariéru?

Já jsem se začal léčit v roce 2006 a v roce 2012 jsem měl, jak říkám brigádu zachránit Olomouc. Tehdy jsem po té už skončil, i když jsem nemusel. Mohl jsem pokračovat, ale bylo mi 62 let, věděl jsem, že to srdce už není dobré, ale líp už nebude, mám dost let a trénovat mají mladí lidi 45-55 max 60 let, nechci se nikoho dotknout. Sám vím, jak jsem na tom v těchto letech byl, jste plný elánu a po šedesáti tam už nebylo tolik energie a všeho. 

Na galavečeru ke 100 letům zlínského fotbalu jste byl mezi oceněnými personami. V benefičním zápase jste pak byl čestným trenérem Zlína. Jak moc si vážíte, že vás zlínský klub bere tak trochu za svého?

Vážím si toho nesmírně moc, protože to jsou tři kluby, Sigma Olomouc, Zbrojovka Brno, Fastav Zlín – tehdy Tescoma. Zlín mě vytáhl do velkého fotbalu, v Brně a Olomouci jsem prožil úspěšná období. Bohužel to druhé období, jak bych se opakoval, se nepovedlo. Na Zlín nedám dopustit. Nesmírně si města i lidí, kteří semnou tehdy pracovali vážím. Vzpomínám na ně s velkou úctou a někdy se slzami v očích, protože někteří, kteří semnou pracovali již umřeli. Jako Tonda Parolek nebo Jaromír Fuksa. Mira Polášek, můj nejšpičkovější asistent, který žije v Uherském Brodě, tam stále dojíždíme, dáváme si slivovičku na tom parkovišti, mám tam řadu přátel a nedám na Zlín dopustit. Přesto nesmím zapomenout! Na prvním místě musím říkat Kroměříž, na ten nesmím zapomenout, odtud pocházím. Ty čtyři mužstva mám nahoře.  

Jak často jezdíte na ligové zápasy ve Zlíně?

Jezdím, když hraje Zlín se Sigmou a i když je nějaký dobrý zápas. Ale teď už míň, protože jezdím se Sigmou na každý zápas, tak se to kryje a dostanu se tam míň. Jezdíval jsem tam často. Bohužel se mi to kryje se Sigmou, jinak bych se tam rád dostal častěji. 

Hlásí se k vám vaši bývalí svěřenci?

Hlásí, někteří mě říkaji Johne. Dřív mi říkali pane trenére, dnes mi říkají Johne. (smích) Už mají taky kolem padesátky a vůbec mně to nevadí, já je mám rád, a když se potkáme, tak se ke mně hlásí, a když mě ještě pochválí, že jsem byl dobrý nebo že mě měli rádi, tak je to pro mě ta situace, kdy mám slzy v očích a jsem šťastný.

Někteří jsou úspěšnými trenéry. Radí se s vámi občas?

To ne. Kdysi jsem ve Znojmě dělal Radimovi Kučerovi mentora, ti trenéři jsou mladí, mají svoje myšlenky, svoje tréninky, které já už ani třeba neumím, takže jsou na tom někdy mnohem líp, než já. Proč by se měli radit se starým borcem. Někdy když jim něco řeknu, tak to možná vezmou, ale že by mi volali, tak to ne.

Jaký máte vztah ke slivovici, která ke Zlínu patří? 

Mám jej veliký. Můj VIP kamarád Mira Polášek asistent v té době mě pravidelně zásobuje slivovicí. Když jsem měl oslavu těch 70. narozenin, tak jsem dostal 20 litrů slivovice, což jsou samé z Valašska. 

Prý si ji někteří hráči brávali do kabiny.

Do kabiny? Za mě? To ne, já jsem byl tvrdý trenér a to bych je vysmrkal. Já jsem byl darebák. Já bych je vyřval a vyhodil. V mé knize vzpomíná Peťa Červenka, jak jsem ho honil ve Zlíně po kabině a musel vyskočit i z okna, když jsem jej chtěl málem inzultovat. Oni měli respekt. Věděli, že jsem člověk, který se uměl rozzuřit, to byla hrůza, ale pak jsem uměl být i hodnej John, uměl jsem je i pochválit. Měl jsem je rád, dělali výsledky i úspěch. Jak já říkám Hyde a Jekkyl.