FC Zlín oficiální web

Košař s Berčíkem oslavili sedmdesátku. Klub jim k jubileu popřál při utkání s Libercem

Patří do týmu, který v sezoně 1973/1974 dosáhl obrovského úspěchu, stal se v dorostenecké kategorii mistrem republiky. Kapitán a nejlepší střelec tehdejšího výběru Augustin Košař to sice v kariéře dotáhl dál než Milan Berčík, oba si ale v sobotu vyslechli stejný potlesk fanoušků na Letné.

Bývalí hráči FC Zlín oslavili sedmdesátku a vedení klubu jim společně se zástupci staré gardy o poločasové přestávce utkání 6. kola Chance Ligy proti Liberci k významnému jubileu popřálo přímo na hrací ploše.

Košař i Berčík obdrželi dres s jmenovkou a číslem 70, k tomu dárkový koš.

„Jsem rád, že si na mě lidé z klubu vzpomněli. Na Letnou chodím často, nevynechám žádný domácí zápas. Také s kluky ze staré gardy se pravidelně scházíme,“ říká Augustin Košař.

Oslavenec patří mezi významné zlínské odchovance. Košař nejradši vzpomíná na mládežnická léta, skvělé trenéry Válka, Prokopa, Pechu či Kolaříka, ale i úžasnou partu spoluhráčů a kamarádů.

„Byli důležité, že nás vychovalo nejenom jako hráče, ale především jako slušné lidi. Formovali nás, učili. Byly to krásné roky,“ líčí Košař.

Mladí Zlíňané ve své době převyšovali soupeře, sbírali vítězství, úspěchy. Toho největšího dosáhli v sezoně 1973/1974, kdy se stali v dorostenecké kategorii ligovými šampiony.

„Byla to nádhera. S kluky jsme byli skvělá parta, velcí kamarádi, což nám vydrželo dodnes. Samozřejmě k titulu nám dopomohly i různé okolnosti, měli jsme i štěstí. Abychom mohli hrát o titul, museli jsme v naší skupině být do čtvrtého místa, což se nám podařilo a nakonec jsme to celé vyhráli. Hodně zápasů jsme vyhráli 1:0,“ vybavuje si kapitán a nejlepší střelec týmu Košař.

Zajímavostí je, že tehdejší dorostenci hrávali své domácí zápasy před ligovými duely prvního týmu mužů na stadionu U elektrárny.

„Dneska to je nemyslitelné. Kluky kromě rodičů a pár dalších příbuzných nikdo hrát nevidí, ale pro nás to byly skvělé zážitky. Vybavuji si zápas v Ďolíčku s Bohemians nebo třeba finále s Interem Bratislava se hrálo na Tehelnom poli před finále Československého poháru Slovan – Slavia Praha,“ připomíná Košař.

Součástí slavné party byli i Bohumil Páník, Petr Janečka a další méně známí borci.

Košař po konci u mládeže narukoval na vojnu. Chvíli nastupoval za RH Cheb, rok a půl nosil ve třetí lize dres RH Sušice.

Po návratu do rodného Zlína hrál dva roky druhou ligu, bojovali o postup, ale skončili druzí za Libercem.

„Pod trenérem Josefem Kučerou se nám dařilo, byl to super. Až později jsem zjistil, že jsem za ty dva roky odehrál za Zlín i s přípraváky 130 zápasů, což je neuvěřitelné číslo,“ kroutí hlavou.

Při pohárovém utkání se Zbrojovkou Brno si Košaře všiml legendární trenér Josef Masopust. „Vyhráli jsme 2:1 a já dal první gól,“ líčí.

Jelikož ze Zlína ale tehdy odcházel do Brna na technický přestup Petr Janečka, musel si jeho spoluhráč rok počkat a tím přišel o mistrovský titul.

Košař tak přišel do Zbrojovky až v létě 1979. V Brně strávil dva roky.

„Na pana Masopusta moc rád vzpomínám. Byla to legenda, zároveň férový a čestný chlap,“ pronesl.

V nejvyšší soutěži odehrál za Zbrojovku Brno 25 utkání, jednou skóroval. V evropských pohárech si za připsal 4 starty v PMEZ 1978/79.

Asi nejlepší utkání kariéry sehrál na hřišti Dózsy Újpest, v němž připravil Kroupovi gól na konečných 2:0.

Parádně rozjetou kariéru ale pravému záložníkovi ukončil likvidační zákrok Slávisty Petera Herdy, který mu nadvakrát zlomil nohu. Po roční pauze se ještě Košař pokusil o návrat do vrcholového fotbalu, ale do bývalé formy se už nedostal.

Z Brna se vrátil do Zlína, kde byl ale jenom chvíli a odešel za lepšími podmínkami do Slušovic, kde hrál divizi.

Později působil v Uherském Brodě, chvíli byl v Rakousku a kariéru ukončil na Lukově, kde hrál až do svých 45 let.

Přestože vlastní licenci, nikdy netrénoval, fotbalu zůstal věrný pouze jako fanoušek a divák.

Milan Berčík patří mezi rovněž zlínské odchovance, který získal dorostenecký titul. Do prvního týmu Zlína se však neprosadil. Hrával za béčko, později i za Moravan Otrokovice.